15.díl | Disappointment

30. června 2011 v 20:00 | Ali-sha | Disappointment

Na tento díl jsem se docela těšila. Nějak mi to dodávalo sebevědomí, že mám první komix, který jsem dotáhla k druhému půl jubileu. Docela dobré ne? Takže od příštího díku začnu s novou úvodní fotkou. Možná ji zveřejním už dnes, ale nic neslibuji. Snad se Vám bude díl líbit a užijete si ho.. :)

PS: Omlouvám se za špatnou kvalitu první fotky, všimla jsem si toho až teď. Díky za pochopení :)

Můžete si doladit atmosféru touhle nádhernou písní..

Sotva jsme vyjeli z města tušila jsem, že mě čeká dlouhá cesta a ne žádné cestování někam do restaurace. Vzdychla jsem a David se na mě utrápeně podíval..

David: Jsi v pohodě Lí? Vypadáš taková smutná a...co se ti stalo. Odmlčel se a napjatě čekal na odpověď. Zamyslela jsem se a netušila co mu mám povědět. Mám mu říct pravdu o Willovi?

Lenna: No, víš. Potkala jsem starého kamaráda. Znali jsme se už od dětství, pak odešel sudovat do Evropy a já zůstala zde. Museli jsme to přeci zapít. No a já jsem v noci spadla a praštila jsem se o zeď do obličeje. Aspoň trošku přesvědčivě jsem odpověděla a sklopila oči.

David: A znám ho? Třeba jsem ho tu někde viděl...! To byla ale podpásovka. Nějak jsem mu to něchtěla říkat, ale v tuto chvíli jsem neměla na vybranou.

Lenna: Měl bys ho znát. Je to totiž William. S úsměvem na tváři jsem se na něj podívala on jen vytřeštil oči a při předjíždění hnědého auta cukl volantem.

David: Will? A..a...a jak jste se poznali, kde? Koktal, položila jsem mu na ústa svůj prst a zakroutila hlavou, pochopil to!

Jeli jsme poklidně, nebyly žádné kolony ani nehody. Celou cestu jse si povídali až najednou Davidovi začal zvonit v kapse telefon..

Zatvářil se trapně, zajel ke kraji a horlivě vyřizoval telefonát. Nepoznala jsem kdo by mu mohl volat, ale nejspíše se jednalo o nějakou ženu. Ke konci telefonátu jsem byla jako na trní a připravovala se na nejhorší. Nevím, nějak mě popadla žárlící mánie a prstem jsem začala lehce ťukat o sklo. Když to konečně ukončil, podíval se na mě a rozpačitě se usmál.

David: Lí, promiň, ale budeme to muset odložit, mám důležitou práci. Teda, spíš neodkladatelnou! Zazubil se ještě víc a já nevěděla, co mi tím chce naznačit.

Lenna: A jakou? Pokud to bude možný, tak ti ráda pomůžu. Nechtěla jsem se vyhnout odpoledni stráveném s ním.

David. No, nevím, jestli se ti bude chtít. Radši bych tě odvezl domů. Držel se jako já svého.

Lenna: Prosím, kdo ti volal? O jakou práci jde? Slušně jsem se ho zeptala a snažila z něj vymámit o jakou ženu se jednalo, ale byl neoblomný.

David: Princezno, když teda jedeš se mnout, tak tě upozorňuju, že se ti to možná nebude líbit a taky, že ti vše vysvětlím až to udělám, ano? Kývla jsem na souhlas a jeli jsme..

Přijeli jsem k nádhernému rodinnému domu. Byl obrovský s venkovním bazénem a zahradou.

Lenna: Páni, to je tvůj dům? Vydechla jsem a překvapeně na něj zírala.

David: Ano, je. Taky se mi moc líbí. Nechal jsem si ho udělat podle nějnovějších trendů od jednoho architekta. Taky jsem vyučený architekt, byl jsem i na praxi. Pak to všechno zkrachovalo a já si zatím vydělávám pouze u policie. To mi připomíná. Šéfová mi říkala, že s vyšetřováním pokročili. Byt už je volný a čistý, můžeš se tam vrátit.

Lenna: Páni, tolik skvělých zpráv najednou? No, ale stejně. Já se tam už nevrátím, vlastně, budu si hledat nějaký podnájem. Nechci vracet staré vzpomínky a ani být sestře na obtíž. Rozpovídala jsem se a Davidovi se rozzářil obličej štěstím. Co se stalo? pokračovala jsem.

David: No, jen mě to tak jako napadlo. Pokud nebudeš souhlasit nebo se ti to nebude zdát. No, no...

Lenna: Ano? Hodila jsem mu záchrané lano.

David: Nechtěla by jsi prozatím bydlet u mě? Mám na to docela dost velký dům.

Lenna: No, nevím co na to říct. Taková rychlovka? Zasekla jsem a chvíli přemýšlela, pak jsem si ale nakonec řekla proč to nezkusit. Vždyť se neůže nic stát. Horší než to, co zažívám poslední dobou to nebude.

Tak, já tedy souhlasím. Vykřikla jsem a on mě radostí políbil.

Vyšli jsme ven ruku v ruce. Čekalo nás nepříjemné zjištění. Pršelo! I přes to jsem se ale usmívala a rozběhla se ke vchodovým dveřím.

David: Připrav se na nejhorší, ano?

Lenna: Cože? Vždyť to určitě nebude taková hrůza a ani nevím o co se jedná. Takže o tom nemám žádnou představu. Zdůraznila jsem trefně a David mezitím otevřel vchodové dveře. Jako gentleman mi podržel dveře a já mohla v klidu vstoupit.

Na oplátku jsem podržela Davidovi dveře zase já a potom je zabouchla. S hrůzou jsme zjistila, že v chodbě po mě zůstaly blátivé stopy. Ohlížela jsem se po nich a červenala se.

David: To je v pořádku, já to potom uklidím.

Lenna: Ne, ne, já to udělala, tak si to taky uklidím. Moc se omlouvám.

Někdo: Haloo, je tu někdo? Ozval se hlásek vycházející spoza rohu a zanedlouho jsem zjistila o koho se jedná.

Samantha: No konečně si tady strejdo. Víš, mám docela velkej problém. Objevila se mladá dívka a mě při oslovení "strejdo" polil studený pot. Sakra, kdo to je? No, teda vím, že je to jeho neteř, ale proč tu je? Snad ji nevychovává. Moje oči těkaly z jednoho na druhého a já cítia jak se mi podlamují kolena. Tohle jsem nečekala, opravdu ne!

David: Sam? Proč mě rušíš. Neříkal jsem ti o dnešku něco? Sykl výhružně David a protočil panenkami. Pak se otočil na mě a povzdychl, strojově jsem se na něj usmála.

David: Copak se stalo tentokrát? Předpovídal David. Já tam jen stála a nevěděla co si o tom všem mám myslet, tak jsem tedy jenom poslouchala. Sam rozpřáhla ruce a spustila:

Samantha: Rozbil se mi počítač. Nejde zapnout! Rozkřikla se a čekala pochopení. David se plácl do čela a radši neodpověděl, otočil se na mě.

David: Počkej chvíli, hned to bude. Políbil mě na tvář a pomalu se loudal nahoru.

Lenna: Dobrá...

Dívala jsem se za ním a až zmizel nahoře, uvědomila jsem si, že z toho nejspíš zase nic nebude. Povzdychla jsem a Samantha se chystala k odchodu.

Lenna: Počkej, kam jdeš? Chytila jsem ji za rameno.

Samantha: Co ti je po tom? Můžu si chodit kam chci a kdy chci a ty mi rozhodně poroučet nebudeš. Buď ráda, že tě sem David vůbec vzal. Čekala jsem, že ne! Odsekla a vyplázla na mě jazyk. Už nemluvila takovým sladkým hláskem jako k Davidovi, hrubě na mě začala křičet.

Lenna: Tak vidíš! Jsem Lenna. Nenechala jsem se vyvést z míry a mile pokračovala.

Samantha: No a co, uhni! Jdu ven.

Lenna: Počkej, říkala jsem, že nikam nepůjdeš. Nejdřív ti to musí dovolit Dave, jinak tě ven nepustím. 18 ti ještě nebylo že ne? Mrkla jem na ni.

Samantha: Děláš si ze mě srandu? Nemám na to náladu. Zakroutila jsem a vyjádřila svůj nesouhlas.

Tak si trhni. Zprvu počátku se šibalsky usmívala, pak se zamračila...

... a naštvaně utekla nahoru.

Lenna: Nic jsem ti neudělala. Zařvala jsem po chvíli za ní a místo odpovědi se objevil Davidův obličej .

David: Lí, můžeš přestát řvát? Ona je jen podrážděná!

Lenna: Cože? Podrážděná? Tak o tom silně pochybuju.

David: Určitě to nemyslela vážně. Je v pubertě, všehno moc prožívá a když ji to opravdu mrzí, omluví se. Mrzí mě jestli tě urazila, ale určitě to není jenom z její strany, prostě jste si nepadly do oka.

Lenna: Nepadly, co? Vždyť ona chtěla odejít a nechat tě, aby jsi jí ten počítač opravil bez jediného slůvka díků. Chápeš to? Je to normální?

David: Nezlob se na ni už, bude to v pohodě. Těžce jsem o tom pochybovala, ale co už. David zmizel zase v pokoji "naší dámičky".

Lenna: To teda nebude... Šptila jsem. Nečekala jsem, že to bude taková rychlovka a to mám s ní ještě bydlet. Vzpomněla jsem si na to, co jsem před chvílí Davidoví slíbila. Musím to později zavolat sestře.

Vyšla jsem ven, pršelo silně, ale nevadilo mi to. Pozvedla jsem ruce a nechala na sebe pršet třpytivé kapky. Studilo to, ale pěkně jsem se dostala ze špatné nálady. Když už mi byla zima, vlezla jsem opět dovnitř a zavřela obrovské dveře. Rozhlédla jsem se po domě a musela jsem uznat, že David má velice dobrý vkus na nábytek a dekorace.

Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem v cizím prostředí, kde jsem nic neznala a nějaké sledování televize nepřišlo v úvahu, tak jsem si nakonec sedla na "obrovskou" sedačku a užívala si ticha. Přemýšlela jsem o Samanthě, čekala jsem, že bude v pohodě, ale podle toho, co jsem zažila jsem si o ní udělala přesný obrázek.

Když mě neustálé přemýšlení přestalo bavit, lehla jsem si na příjemný koberec. Zajela jsem do něj prsty a opřela si hlavu rukou. Poslední, co jsem viděla byl bílý strop Davidova domu, potom jsem se ponořila do říše svých snů...